O nás

/kliknutím na meno psa uvidíte fotky

Motto chovu Majove Bohemia (autorka Marie Veselá):

„Barzoj není jen láska na celý život, barzoj je přímo NEMOC!“

Historie chovu  Majove Bohemia

Fotky z tohto webu môžu byť poblikované len s uvedením adresy http://borzoimajovebohemia.wz.cz

            Můj obdiv a celoživotní láska k barzojům začaly přibližně před 40 lety. Snad tomu chtěl osud, že jako žákyně čtvrté třídy základní školy v Českých Budějovicích jsem byla na školním výletě na Pražském hradě. Když se prohlídka chýlila ke konci a naše třída procházela nádvořím, od  Zlaté uličky přicházel mladý pár a vedl na vodítku  krásného černo-bílého barzoje. V tu chvílí se mi zatajil dech, protože přicházelo NĚCO ÚŽASNÉHO, OBROVSKÉHO a ELEGANTNÍHO. Jako ve snách jsem se odtrhla od spolužáků, a majitele tohoto psa oslovila. Chvíli jsem je zpovídala a pamatuji si, že je udivilo, že už tak malá vím co je to za rasu.

            Od této chvíle bylo rozhodnuto a začala jsem rodiče systematicky připravovat na to, že budu mít psa. Ti byli zásadně proti faktu chovat v činžáku jakéhokoliv psa, natož barzoje. Já argumentovala hlavně tím, že víkendy stejně trávíme na chalupě v Purkarcii, 20 kilometrů od  Českých Budějovic, a trvala jsem na svém.V té době jsem odebírala časopis Kynologie, který tenkrát vycházel jako jediný kynologická časopis (pozdější Pes přítel člověka). Pročetla jsem co se dalo, dokonce i ve Vědecké knihovně jsem nastudovala co jsem našla.

       Dalším podnětem byla  Krajská výstava psů v Českých  Budějovicích, na kterou se vydala  celá naše rodina.  Tenkrát tam byl pouze jediný barzoj, Grand z Moskevského chovu, krásný, bílo-zlatý pes (jako mladého jej můžeme vidět ve filmu  „Drahé tety a já“). Majitelům Granda částečně vděčím za to, že rodiče svolili a já mohla odepsat na inzeráty, které  byly zveřejněny za poslední léta v časopisech.  Napsala jsem na chovné stanice „Jivita“ paní Vitanovské z Pyšel u Prahy, „Z Neuštejna“ paní MUDr. Pacltové z Nymburka, „Z Larišova“ paní Píchovcové z Mostu a „Z Moskevského chovu“ pana Paříka ze Slaného. Možná jsem se některým chovatelům zdála moc mladá nebo byla tenkrát větší poptávka než nabídka, ale štěněte jsem se hned nedočkala. V té době bylo jen několik chovných jedinců a právě začínala i přísná selekce. Do chovu se připouštěli pouze plnochrupí jedinci a tvrdě se potíral malý vzrůst a subtilnost. Tito jedinci byli z chovu nemilosrdně vyřazováni.

            Právě v této době, kdy jsem na štěně čekala, jsem onemocněla. Diagnóza byla krutá - nádor na bérci, a ortel lékařů zněl: operace. Mé rodiče to naprosto zlomilo a na důkaz toho, jak moc mě milovali, byli ochotni udělat pro mě cokoliv.  Prodělala jsem operaci, poležela si v nemocnici a čekal mě rok chození o berlích. V dubnu 1969 přišel tolik očekávaný dopis od pana Paříka ze Slaného! Dodnes znám ten dopis nazpaměť. Ze spojení Fellow Jivita X Felicie z Moskevského chovu se narodilo 6 štěňat  a já si mohla přijet vybrat. A navíc nejen štěně, ale i jméno! Pejsci se jmenovali Jou, Jim a Johny a fenky Janeta, Jessie a Jackelina. Když byly štěňatům tři týdny, jela jsem si ještě o berlích do Slaného vybrat budoucího člena naší rodiny.

            U Paříků jsem se nejdřív přivítala se starou Leginou z Moskvy a Grifem Kaloringer von Wienerwald. Dnes již legendárním párem, který se objevuje v předcích mnoha barzojů v Evropě. Po ukončené chovnosti u nás, osmiletý Grifo podstatně ovlinil i chov barzojů i samotném Rusku, kam byl vyvezen a kde i dožil. Grifo vedl linie Springinsfeld, Bergland, Waldeck, Krasnoje Selo a  Bismarcktum. Z tohoto spojení pocházela i matka mého budoucího štěněte Felicie z Moskevského chovu. Otcem byl Fellow Jivita, který zase vedl linie  Kaiserpfalz (Endo a Amur), Wergei (Xakor, Xilla,Utka, Eljana) a Rosenburg )(Achil).

            Když jsem uviděla štěnata poprvé, nemohla jsem pochopit, jak z takového drobečka, který vypadá jako největší pouliční směs, může vyrůst BARZOJ. Kde jsou ty dlouhé nohy a hlava? Pan Pařík od štěňat odvedl matku Felicii a já si je konečně mohla všechny prohlédnout.  Štěňátka se převalovala a pospávala, ale jeden kluk seděl a koukal na mě. Toho jsem si hned vzala do náruče a prohlásila: „Ten bude můj!“ A za další tři týdny můj skutečně byl! Dne 5. května 1969 jsem se stala majitelkou tohoto krásného a hrdého psa  jménem Johny z Moskevského chovu. Měla jsem obrovské štěstí, protože mi z něj vyrostl špičkový představitel plemene. Měřil 86 cm, měl úchvatné osrstění a překrásnou hlavou. Úspěšně reprezentoval náš chov u nás i v zahraničí. Posudky na výstavách měl stručné, ale výstižné: „Všesměrně typický  standartní pes bez vady a nedostatků“.

            Dalším rozhodujícím faktorem, co se typu barzoje v mém chovu týče, byla výstava psů v Brně. Johnymu bylo tenkrát pár měsíců a já se na tuto výstavu jela podívat. To co jsem na této výstavě viděla, zanechalo ve mě celoživotní dojem. Jak já jsem zdravě záviděla holandské chovné stanici Vorenoff Natascha a Nicolai. Již tehdy jsem se zařekla, že něco takového musím mít. Představa byla jasná – starý  typ Peršino, ale ve výrazných sytých barvách, nejlépe v černé. Začala jsem si pouze pro sebe dělit barzoje do dvou typů, dělnický a šlechtický...

            Můj život s Johnym tady popisovat nebudu, to je na samostatnou knihu. Johny byl můj první a nezapomenutelný barzoj. Šampion na výstavách, dostihový závodník tělem i duší, barzoj se zkouškou služebních psů ZVV1, barzoj, který chodil do stánku pro noviny a v hubě nosil tašku s nákupem. Na výstavách dokonce na povel otvíral mordu a ukazoval posuzovatelům zuby. Při něm jsem se učila chodit, později mi dělal doprovod u kola při  cestách za zdravím a jemu vděčím za to (mnohokrát jsem mu musela léčit prošlapané  tlapky), že se moje noha po úspěšné operaci dala zase do pořádku.

            Za téměř desetiletý život Johna jsem se stačila nejen uzdravit, ale také vyučit, vystudovat střední školu, odmaturovat, provdat se, přestěhovat z Českých Budějovic do Plané nad Lužnicí, a mít rodinu. Když jsem v dubnu 1977 ležela v porodnici se svou první dcerkou Ilonkou,  vyšel právě časopis Pes přítel člověka, a na jeho titulní straně - MŮJ JOHNY! Znovu osud který rozhodl, že bez barzoje už nikdy nebudu.

            Ze spojeni Agina Skara a Johny z Moskevského chovu jsem měla jeho dceru Agina Frajan CS. Překrásnou fenku, která mi bohužel v 8 měsícich uhynula (pozdě odoperovaná drůbeží kost ze střev). S Aginou Frajan jsem měla velké plány, které se její smrtí zhroutily jako domeček z karet. Právě v té době se v chovné stanici Frajan, (Johny už nežil), narodil další vrh štěňat. Na mé doporučení  byla tentokrár Agina Skara nakryta Delonem z Larišova pana Hrabala. Delon měl velmi podobné linie - otce Filla z Moskevského chovu (bratr Felície). B vrh Frajan byl nejen poslední vrh v této chovné stanici, ale také poslední vrh po Delonovi (jednom z největších konkurentů Johna).

            Ihned druhý den poté, co mi uhynula Agina Frajan, jsme s manželem jeli do Soběslavi k panu Janěšovi a z B vrhu Frajan jsem si přivezla dvouměsíčního pejska  Ben Frajan CS.  Ben  byl můj druhý a opět jedinečný pes. Když byl štěně, tak se mi zdálo, že má po otci  těžší hlavu. Opět se mi splnilo to, co jsem chtěla, a historie se opakovala. Masivnější štěněcí hlava se protáhla do úžasného tvaru a z Bena  vyrostl  nejen šampion, ale i dostihový mistr. Na chovném svodu mu byla naměřena kohoutková výška 84,5 cm. Jeho vysloveně černé oko ideálně umístěné v překrásném  tvaru hlavy, dalo základ v mém začínajícím chovu.

            Odjakživa jsem v chovu využívala pouze plnochrupé jedince. Psi museli splňovat kohoutkovou výšku nad 82 cm a feny nad 74 cm. Bylo mi jasné, že na malé a drobné feně pořádného a kvalitního barzoje nelze odchovat!!! Též jsem kladla důraz na povahu a ovladatelnost. Podařilo se mi odkoupit tříletou fenku z prvního vrhu Adéla Frajan. Od kamarádky jsem získala ohnivě červenou Anettu ze Sklepního Vrchu, a ze spojení Abba Carclei CS x Ben Frajan CS jsem konečně měla černou fenku Borjana z Plzeňského chovu CS.

            V roce 19.. došlo ke katastrofě – hromadná otrava v mém slibně se rozvíjejícím chovu. Dodnes nevím jaká lidská bestie toho byla schopna. Jako první odešel můj první „černý zázrak“ – mladá, ani ne dvouletá Borjana z Plzeňského chovu (Boruška), a to 14 dní před světovou výstavou, na kterou byla přihlášena, a dvě velmi nadějné sedmiměsíční fenky z mého chovu Irga a Inga. I přes všemožnou léčbu a péči do půl roku odešla na následky této otravy i Aneta ze Sklepního vrchu CS a krátce za ní i Ben Frajan CS.

             Klub mi povolil a umožnil odchov na 9 leté feně ABBA Carclei zapůjčené chovatelem p. Berglem z Plzně. Abba byla nakryta Benem na sklonku jeho života a z tohoto spojení jsem si nechala na chov dvě feny  Kira a Kama Majove CS.  Feny z mého chovu nebo vnučky po mých psech jsem měla postupně opět vynikajících kvalit. Vysoké, mohutné a přitom elegantní a vzorné matky. V chovu jsem využila  importovanou fenu Olika Majakovna de Princes de Kazan - vrh J s Ejon Majove CS a vrh N s Finist Majove CS.   

            Až ze spojení Kira Majove CS x Salavat jsem si nechala psa z mého chovu Rym Majove CS a i jeho sestřičku Riga Majove. Rym nejvíce odpovídal mým požadavkům na exteriér, povahu, tvar hlavy,  srst a barvu.  Byl  vysoký 85 cm (opět výška naměřená na chovném svodu) a z černé barvy konečně alespoň černé plotny! Krátce po dovršení dvou let se stal šampionem, byl třetím barzojem samcem v mém vlastnictví a já si tak v duchu říkala: „Většinou se takové zvíře vyskytne jednou za život  a já měla to štěstí  že se mi to povedlo hned třikrát po sobě!

V dalším chovu jsem navázala  importovnou fenou ze Slovenska Asenica Kyjevská. (Nata Majove CS X Brik Margitin dvor). Asenica s Rymem odchovala čtyři velmi kvalitní vrhy ( U, V, W, X).  Z tohoto spojení jsem si nechala Usladu  Majove CS a Wasu Majove CS.

            Když i Rym odešel do psího nebe a já měla pouze feny, rozhodla jsem se, že můj čtvrtý pes musí být jedině celočerný. Shodou náhod se v té době na mé barzoje přijela podívat Ingrid Seitter z Německa a přivezla s sebou sedmiměsíčního celočerného Andreje Tssorny Andrejaschka. Do něj jsem se okamžitě zamilovala a Ingrid se zase zamilovala do mé Rigy, sestry Ryma. Dopadlo to tak, že Ingrid si odvezla štěně - fenku po Yubiley, já si ponechala její sestru Yaschimu (Riga x Vronskij) a na oplátku jsem se stala spolumajitelkou Andreje. S ním jsem absolvovala několik výstav u nás a na Slovensku a uchovnila jsem jej. Původně jsem chtěla Andrejem krýt Rigu, ale  ta po císařském řezu u prvních štěňat (Y vrh) již nezůstala březí a  Yaschima (dcera Rigy), kterou jsem si nechala na výstavy a chov,  třikrát po sobě přestala hárat vždy, když Andrej přijel. Když byl Andrej u nás dlouhodobě (celý rok), tak celou dobu nehárala vůbec. Andrejem jsem tedy kryla Wasu Majove CS (dcera Rym x Asenica).

            První vrh byl pro mě šokem. Celou dobu jsem se těšila, že konečně budu mít pro sebe celočerného psa. V Z vrhu nebylo ani jedno černé štěně, genetika a propočty vyšly naprosto jinak. Přesto jsem se nevzdala a hned příští rok jsem toto spojení opakovala – A vrh Majove Bohemia.  Tento vrh se sice co do kvality a barev  velice vydařil, ale  celočerný pes tam zase nebyl. K dalšímu chovu jsem si z tohoto vrhu ponechala dvě fenky, černou Andrejku Majove Bohemia a šedou Andromedu Majove Bohemia. Obě fenky jsou špičkovými unikáty a obě s úspěchem využívám v chovu dodnes. Celkem čtyřikrát jsem uskutečnila  spojení Andrej X  Wasa s cílem mít konečně černého psa. Nepovedlo se - Wasa měla v dalších vrzích (B a C) pouze feny.

            Potom přišel tolik očekávaný první odchov na Andrejce. Jako ženicha jsem jí vybrala celošedého psa z Francie, který měl celočernou matku. Krytí se uskutečnilo na hraničním přechodu, a to s takovou ostudou, že z toho div nebylo vyhoštění z Německa :) Andrejka porodila  20.  ledna  2003 a ve vrhu byl konečně ten můj tolik a tak dlouho očekávaný černý zázrak! Dostal jméno Daimon a já v duchu doufala, že to bude druhý Chack Belaja - legendární celočerný pes ze začátku 20 století..

            Ihned po narození  byl o Daimona velký zájem, jenže prodejte něco na co čekáte celý život! Dokonce ve dvou případech, odběr fenky z tohoto vrhu, byl podmiňován spoluodběrem Daimona. Jak rostl, mohla jsem na něm oči nechat. V duchu jsem si říkala, že si něco takového snad ani nezasloužím. Daimon je v pořadí mým čtvrtým, a zároveň nejlepším psem. V nejkratším možném čase (v průběhu 13 měsíců) a v pouhých 3 letech se stal Interchampionem!!! Navíc ještě prvním černým interšampionem v historii. Tak jako kdysi CHack Belaja má i DAIMON nejen své obdivovatele tak i sve odpůrce. Jedno se mu ale nedá upřít. Všude, kde se objeví, vzbudí zaslouženou a nezapomenutelnou senzaci a obdiv a v páru se svou matkou Andrejkou nebo se svým potomkem je to ještě umocněno. Vím, že je to stejné jako před mnoha lety, kdy mě stejným způsobem uchvátil a ohromil pohled na pár černých barzojů z chovné stanice Vorenoff.  Důkazem může byt  prohlášení chovatele z USA, který se přiletěl podívat na světovou výstavu do Poznaně, a prohlásil mimo jiné, že vůbec netušil, že Evropa má NĚCO TAKOVÉHO jedinečného. V Poznani sice Daimon získal pouze výbornou bez pořadí, ale vedle kruhu neformálně probíhalo nové důkladné posuzování Daimona uznávanými chovateli, a to včetně předvedení. To, co jsem si tam vyslechla, mi neustále nahánělo slzy ŠTĚSTÍ do očí a toho si vážím víc než jakýhkoli ocenění..

Děkuji všem, co ocenili mou dlouholetou práci.

Marie Veselá, leden 2007